Doktor či kat

Probdělou noc mrazí svítání
Nevím kudy kam
Marně se ptám:

Co svíráš ve dlani?
Úmrlčí sekyru?
Balzám na rány?

Jsi doktor či kat?
Chceš dodat sílu
neb jedinou ranou
mi život sťat?

Oči ti planou,
hned co slepec díváš se zkrze mne
Tělo ohebné chce kouzlit lásku
proto, abys jako psa na provázku
mě světem mohl vést?

Ach, co to jen, co za bolest,
jenž z prázdné hrudi divně tepe?

Už vím!
Srdce mé slepé
svíráš ve dlani,
když sama probouzím se v svítání

Co s tím?

Mám

Přišel bez kytice

Náruč plnou lásky měl

Nechtěla bych více!

Nechci taky aby šel

A přesto je pryč

Má směnu

I tak mi k němu zůstal klíč ...

Lednový tanec

-->

Královna zim

směje se slunci do očí,

když horský klín

v modři nebe severák 

hanebně profičí

Spočítat pak nedovedu

kolikrát zabolí

zrcadlo z ledu

rozseté v údolí

i po krajině

Utichá hluk i ptačí sbor,

když při meluzíně

sníh tančí

lednový Rock´n Roll

Kdyby

Kdyby byl mým ...
A, už zase sním!
Bumerang mlčení
vrhl na oplátku
Copak něco změní
v dnešním duši zmatku?

Ale kdyby byl mým ...
Mlčí dál, a já vím!
Přitom jen do oblak tě nést,
víc jsem nechtěla,
na mou čest!
Kdopak rozžhavil lásku do běla?!

Však, kdyby byl mým ...
Cože? Že nic nezměnim?
Tak proč tály ledy
strachu letitého?
Kdy naposledy?
Ptej se srdce svého!

Jednou budeš mým!
Až pouhý dým
zbude z mého těla
a pohladit nebude koho,
v ten moment duše má celá
vstoupí do srdce
Do jednoho!


***


Do té doby půjdou odlišnými cestami

Horské

Zůstalo prázdno

Zůstalo prázdno a velký otazník
s nímž nejde hnout
Rovnat se mu může jen světa vznik

A čas ukrajuje hodiny,
tiše zbaví lásky pout,
naději utopí v nenávratnu

Dříve, než prsty v dlaně zatnu,
mysl bolestně pochopí,
že v světě není pravý ani jediný

Je jen mužské plémě,
co v namlouvání zatváří se jemně
a až dosáhne svého?

Nic pánům nezabrání vyřknout:
,,Čao něho,
snad někdy příště ..."

Lehce minulost kopne stranou
a prý nashledanou!
Jakoby život bylo hřiště!

Evoluce

Evoluce

na proluce života

Pak samota
mezi lidmi
Je jako v oceánu

trpět žízní

A pojednou k ránu

vyzní ptačí zpěv

Na to

pubertální hněv

pohltí osten

milování

Celkem vzato

ani stáří

či prsten z kovu

nevytváří

hvězdnou novu

či života hodnoty

Vše v sobě

máš vždy jenom ty!

Vzpomínka na jaro

Netřeba přikládat vždy,

když ohně hlad

vztahuje plameny

Přes mosty zimního příkoří

ledové krusty žár prohoří

v kameny zurčení

A sněhulák od sazí

potokem slz

pomalu odchází

do jara

V popelu nenadále

roztála i poupata

běloučkých blůz

(A za okny stále

krajina zavátá!)

Schází

Ba, schází mi, schází
Pevná dlaň, co pomohla by od nesnází
Motýlů stráň s bzukotem včel
I sen, co s tažnými ptáky odletěl
a nevrací se stále ...

Jitrocel vkládám na rány nenadálé
a přesto ony víc a víc
protknuty bolestí bez hranic

Překrutý úděl těch,
co dobro stále vidí,
za bezmoci vzdech
se před světem stydí
a v samotě krytu čekají na zázrak

Ať za noci či po úsvitu
chceš pomoci

Není jak!
.

Děkuji ti

Nemůžu

Bolest rozdírá klid

Dál nemůžu

a musím žít!

Pomůžu,

ale recept není!

Tobě pomůžu,

bolavá v každém rozednění

Bezhlavá

budoucnost stíná žití

Bezhlavá

a v nedohlednu

Jak to kvítí,

co soumrak na sklo zvednul

Květy,

mrazem zachumlané

jaro rozpučí

A ty?

Přijdeš s dalším ránem

Mám tvé náručí ...

***

Když člověku je nejhůře, podrží již pouhá myšlenka na přítele ...

Na obláčku

Sedíš si na obláčku,
do taktu kýváš nohama
Spoutané ruce lákají:
Blíž, pojď blíž,
prosníme spolu do rána!

Černému mráčku v zajetí
lehce padla jsem
Jen potají
smím snít sladký sen
Touha prosícně vztahuje paže
do prázdnoty nekonečna
a usoužené srdce se táže:

Proč první láska není věčná?
.

Tys dal

Tys dal mi jej
Dnes jako včera
do rukou vložil
Malý zdá se být
Hřeje pachem tvého těla
až horkost vstupuje mi do žil
V mé dlani zůstal skryt

Tys dal mi jej
Stejně jako zítra
Propadám se v něhu očí
Touhu křičí do světa!
Již vstupuje v temno mého nitra
Svět uzavřel se v kolotočích
a verše píše poeta

Tys dal mi jej
Leč vytratíš se pak
jako sen po probuzení
Tma ještě nevolá po svítání
Ani úsměv nezkryl černý mrak
Co stát se má ještě není
Jen právě koupený lístek
hřeje v dlani ...

***


Takhle nějak procitá láska šoférská ...

Štěstí je víc

Štěstí je mnohem víc,
než holubička zlatá

Je lásky polovic
s druhou pevně spjatá
Úžasně mámivé chvíle,
o nichž sníme po nocích
Zamilovaných růžové brýle
I spláchnuté slzy v potocích

Kdo slepě kráčí krajinou,
pěšinku do výšin nehledá
v přesvědčení, že smutky pominou,
když rozumu střevíce sobě dá,
ten chud již od kolíbky,
přestože dostal do vínku
bohatství statků, naplněné sýpky,
žel ani jednu vzpomínku ...
.

Vítězství

Ve vítězné bitvě král k zemi pad
Soupeři k nohám vhodil vavříny
Nechť slávou se pyšní smutný kat
Kul žhavé léto - propast do zimy

V zahradě snů chtěl vlastnit divý květ
Milými slovíčky kropil sílu povadlou
bez úmyslu krást - jen občas přivonět
V pavučinách lásky vznášet se oblohou

Rozerval roky prošlý čas,
v nicotu odhodil bláhové snění
Toužení pohltil v jednom z nás
Zapadnou vzpomínky v života tlení

Snad oporu pevnou již najde kvítek raněný
Snad zahradník příští důkladně rány ošetří
a ne co plevel vyrve i s kořeny
pro potěchu vlastních neřestí ...

Mrtev leží král v poli šachovnice
proboden slůvky:
Již nikdy více!


***

Občas se stane, že vztah vyšumí do ztracena ...

Motýlí píseň

V teplo něžných dlaní
vkládám osud tuláků bláhových
Den za dnem vstávají před svítáním
a kolem mráz, zima a sníh,
co zebe nejistotou příštích dnů

Na luka lásky vzlétnout chtěli by,
topit se v náruči sladkých snů,
v pleteni trav uzamčít pochyby
o tom, co smějí a nesmějí
motýlci spoutaní bělostí papíru

Blízko i daleko žijí jen nadějí
Schystáni umříti pro lásku, pro víru

Jiskřičku vkládám k rukám tvým
Pak stačí škrknout ...

Oheň již plane, papír hoří,
k nebi stoupá dým

Buď sbohem, můj pane!
Na popel spal tlukot zběsilý,
co konce nemá
Ba ani kraje!

Dnes ještě smím říci: Můj milý,
to pro tě píseň srdce hraje!

Možná se ještě prodávají dopisní papíry s potiskem. Vzpomínám se na dva motýly v protějším rohu. To se to pak psalo ...

Třináctá komnata

Jak říkal to tam,
kde měsíc se v stříbře koupe?
Kde stačilo sáhnout ke hvězdám
a štěstí nebylo by skoupé?

Kolotoč že láska je,
z něhož radno není vystoupit
neb jistou výhru prohraje,
kdo plný pohár nezná pít!

Jak bylo by snadno poznat vše:
Touhu, rozkoš i žal
Mocnými doušky vyprázdnit na dno
přeteklou číš a nemyslet dál ...

Den za dnem krájí čas
Měsíc promrhal nečinností línou
A to plamínky z očí chtěla jen krást,
teplem se kochat a ne chvět zimou!

Z dlaní po kapkách sladkost snů sát
Vznášet se v mazlení čarovných slovíček
V bolesti loučení vědět, že zítra snad
třinácté komnaty sáhnem si pro klíček
.

Generační kolotoč

Našel se kámen,

co z nebe spadl

Proč jen hvězdný plamen

v atmosféře záhy zvadl?

Jako při nevěře:

Žár vstupuje do těla,

jiskry srší z náhlé vášně,

v očích nejedna noc probdělá

zvláštně

točí kolem osudu

Když minulost necháš vzadu,

(přiznání prý polehčující okolnost)

budeš za pobudu

a pro neodpustitelnou zradu

doma pouhý pro vždy host

a život dlouhý

svědomí již srdce tíží

A když vůle touhu rozlomí

bez potíží?

Už jen výčitky kam dohlédneš,

že šance protekla ti skrze prsty

a život dál levná lež ...

Ničím nemůže být

si nikdo jistý!

Nejde skrýt,

že pouta pevná slibujeme před oltáři

Děti nám je pečetí!

Přejde leden, přejde září a …

Sáhni do své paměti!

***

Bylo, je a bude, že slibujeme si lásku a věrnost na celý život, pak z ničeho nic místo štěstí zůstane jen spousta nezodpovězených otázek

Marnost

K líbání ústa přichystané
Ruce hladí křivky těla
Ať se stane, co se stane,
chvilku zas tvá býti chtěla!

V patách slídí černý stín
Nedovolí život spolu
Sen rozplynul se v mlžný dým
usadiv se v srdci bolu

Marně volá: Vrať se zpět!
Nechce déle samotit
Ať rozpadne se celý svět,
jen když spolu budou bdít!

Marně volá: Vrať se zpět!
Nemůže víc přijít sem
Uvadl již lásky květ,
zradou zlou byv rozdrcen
.

Přivítání

Na svém blogu srdečně vítám prvního pravidelného čtenáře
Květina je jen pro něj:

Balada pro zimní večer

V světlo očí vstoupila němota,
proto otázku si kladu,
zda jsem ta prokletá,
co v rozvalinách stoletého hradu
teskně pláče po léta?

***

Hejno havranů slétlo na cimbuří
v mrazivém svitu měsíce
A ten lstivý úklonou se dvoří ...
Paní myslí u prince
Černý čechrá z kovu peří

Z dálky slyšet ryk a divý cval
Touha její srdce rozbušila
A havran píseň zakrákal:
Jemu bude patřit víla
pod převisem těžkých skal!

Rudne obzor lítým bojem
Strachy hejno zvedá se
I ten černý, pýchou kojen,
lačně bažíc po kráse,
omlouvá se znepokojen

Paní schoulila se v mlhy závoj netkaný
První paprsek zem rozehřívá
V ptačím zpěvu zanikají boje rány
Blíží se jezdec, koni vlaje hříva
po vítězném boji klání

Denní svit v cáry mlhu trhá
Pohled s pohledem se protíná
,,Můj princi, nechci býti druhá,
pro tebe chci žít, co jediná!"
Vraník tíhou kulhá

Jezdec hladí koni mokré plece
V boji vítěz neklidem právě polapen
po strmé skále k paní se vleče
Ujal se vlády jasný den
Nikde nikdo? Láska je tu přece!

Uvadá v kamení bílá růže
Bral do rukou něžnou krásu její
Teď krvavou kapku stírá z kůže
retů - ještě se ještě žárem chvějí
Není krásnějšího květu!

Na nebe vkvetla večernice
Paní v bílém kráčí po cimbuří starém
Slza kane na střevíce
rozedrané bolestí a žalem
Nespatří jej nikdy více?

Vsedl na oře neklidem hnán,
zvadlý kvítek vložil za košili,
pádil ostny růže rozedrán
Proč nepobyl tu další chvíli?
Nezůstal by nikdo sám!

Studeným okem měsíc do tmy mžik
Hejno havranů letí od polí
Divý, srdcervoucí křik
rozléhá se krutě okolím
Zaniká v něm jemný vzlyk

Plamínků pár šlehlo do noci,
když v krákorání jí k nohám vhodil mršinu
,,Jen já, má paní, můžu pomoci,
včerejší prohřešek navždy prominu
Vyléčím lásky nemoci!"

Paní jak mátoha sedí bledá
Lunu pokryl spásný mrak,
když k polibku se havran zvedá
Tmou nevidět na zobák!
Běda, běda, potřikráte běda!

***

Dál v studnici očí prostírá se mlčení ...
Přála bych si vidět dolů, na dno
Tam, kde v bolu lásky pramení
A pak, jen tak, kradmo,
spočinout na pevném rameni

.

Inzerát

On hledá ji, ona jeho zas
Černě v tisku právě psáno
Zlým, dobrým očím na pospas

Štěstí má právě rozestláno!

Šepot křídel, teplo z vánku
nese holub poštovní
Nedopsanou první stránku,
naděje se skrývá v ní

Člověk v sobě krásu nese,
do svědomí nevidíš

Prvně trémou každý chvě se
Přec druhému klid závidíš

Strach v duši, kytku v ruce
vstříc novému poznání

Schytnou rytmus obě srdce
či obava vztahu zabrání?


***


I v počítačové době má inzerát stálé místo ...

Zoufalé ráno

Zlato v modři prosvítá
Beránci v pastvu hnáni
Okna mraků přivřítá
brzy z rána za svítání

Stín noci zle potemněl
svěžest spánku v procitnutí
Nepřišel, kdo přijít měl
Smutek srdce duši nutí

V černotě drak utápí
slunce z temnot vyklubané
Svit dne jemně pokrápí
slza, co z očí volně kane

Pryč vypláči noci žal,
zbytek úsměv zahalí,
aby nikdo nepoznal
v tváři pohled zoufalý


***

Ne každé ráno bývá růžové ...

Vše chci dát

Plamenem sežehnu klid v tvojí duši,
celou ji rozdráši ve sladkosti
Slyšíš? Pulzuje, temně buší
dávný cit zrozený pro něžnosti

Natrhat kytici z paprsků hvězd,
pevně svázat motouzem komety
Z duhových barev chci kočár splést
Pak s větrným ořem ti poslat v ústrety

V modři očí tajemně skryt
chci vánkem polaskat přemilé srdce
Bolest i žal pak z útrob pít
Milovat, milovat, milovat prudce!

Prostřít k nohám šeříku vůni,
sesbírat stříbro ros ze zahrad,
uzmout hloubku všech tůní
Má lásko, tolik, tolik mám rád!

Leč životem snění dál měl by plout,
kdo závazek pevný před svědky dal
Okovy slunce se nesmí pryč skout!
Meč pravdy rázem hlavu by sťal
.

Odletí?

Poznal křídla holubí
Unášejí z hnízda pryč
Tíhu jejich násobí
ztracený k jistotě klíč

Teplo srdce nechal tam
jen dvěma malým ptáčatám,
co probouzet chtěl v denní svit
Snad půjde jednou odpustit ...

Štěstí jinde klíčí zas
Nové hnízdo postaví
Leč zradu, zradu v nás,
život nový nespraví
.

Přijdeš?

Ležím tu zmatená,
v tělo své oděná,
v toužebném čekání
Snad v cestě nezbrání
Přilétne na oři
Lásky sen rozhoří
Polibkem zažehne
srdce dřív kamenné
Pod rukou začnu tát
Ústy chlad bude sát
z ňader prv ledových
Kolik jen žáru v nich!
V nitro mi proniká
Zatýkám viníka
Svírám ho v objetí, se mnou teď poletí
ve vesmír vzdálený, v lásky her proměny
Jak koník vzpíná se
Lehce mu nevzdám se!
Nedám hned od pout klíč
A chtěl by, chtěl by pryč!
Zůstaň tu chvíli jen
Pouhou noc, pouhý den
V závrati přisedám
Cele se tobě dám
v posledním objetí
K lásce jsme
prokleti!
.

Noční motýl

Zatoužil noční motýl
po jasu léta, po květu luk
Nedbajíc žáru, křídla zle kropil,
vylétl v náruč slunečních muk

V zlatě třpytí se druh jeho denní,
bělostí vyniká nad barvy všech
Přelétavost do vínku dána mu není
Ani v lásce nechce překotný spěch

Napnul Amor střely dar k letu
Co na tom, že každý jinde má žít?
Letí šíp vstříc louce, napospas létu ...
Nemohou či nechtějí ti dva se jej splít?

Proč?

Nejsem svá - Nejsem tvá
Nejsi svůj - Nejsi můj
Se mnou chceš jít - Tam musíš žít
S tebou chci být - Smím pouze snít

Krutý to sen - Krutý to den
Sama spím - Sama bdím
Nad životy tří - Tobě nepatří
Své doma máš - Jim ochranu dáš

Proč láska přišla k nám?
Jsme spolu
Přec každý sám!

Studna

Jsem v poušti studna bez vody,
jen z dáli šumí pramínek
písní něžných vzpomínek
do nitra prázdné svobody

Kropí slzy vyschlou duši
v rozjizveném bahnoví
Kapky deště nepoví
čí láskou z temnot srdce buší ...

Proč pláč

Proč pláč?
Proč slzy?
Nepřišel, nevolal,
bolí, mrzí
Žít musí se dál!

Schutnáš med,
pelyněk jíš

Lásku znáš,
přec zaskočí tě

Hledáš skrýš,
i v závoji temném objeví tě

Zavíráš oči
a vidíš hvězdy jas,
co zářila nesčekrát

Zas věřilas,
že spatříš v svítání
ledy tát

Zbylo čekání
Noc z krajáče pít začíná

Nevíš kudy kam
Srdce pláče,
rozum proklíná!

Leden

Slyším mráz
Jiskřivě křupe čas
Sněhem se plíží
Do čela tiskne stopy lyží

Nechat jej prošumět?
Utrhni pupen, květ,
co spolu v náruči rozvinem
Sám jdeš dnem ...

Zítřek půlnoc načíná
a krajina vzpomínek
prázdnou slzu v oku má
Další kamínek
padá na dno srdce

Stačí tak málo!
Zas něhou by slunce plálo,
když láskou tělo
by stoupalo k vězdě nejvyšší ...

Zubatý slunce svit sněhu krade bělo
a času pán slova neslyší
.

Slovo muže

Sobotní ráno
s krůpějí sněhové slzy
nikým nehlídáno
nevlídně kráčí krajinou

Příliš brzy
mění se řeč muže
v štiplavý puch tlení

Naděje zahynou
se slovem

Jako duch
jako špína
obtěžkaná olovem,
spadlo z nejhlubšího koutu duše černé

Je jiná!
A srdce věrné
tě staví před zrcadlo
činů nekonaných

A vidí dále:
Do zločinů
a pomsty z nich

Pak ne krále,
co vítězně klečí
To mnich,
jenž bitvu i lest
prohrál v jediné smeči,
ostrou břitvu
bere na bolest


***

Každý by si měl stát za svým slovem ...

Padající hvězda

Šíp protnul tmu
Září mezi hvězdami
Na vteřinu, na jednu!
Šátek noci protkaný
předivem přání

K přízi nitku přikládám
a nemám zdání
zda člověk sám
změnit osud může

Však jistojistě vím:
Z trní kvete růže
a minulost pouhý stín