Je mi potěšením

Tak jsem viděla
u členů změnu
Má jméno ,,janela.d"

Moc ráda další ženu
vítám květem růžovým

A jako závdavek
jen pro ni malý rým
posílám do dálek ...

Ztrácíme

Slova tiše na zem v slzách kanou

Přišel jen pro na neshledanou,

s hlavou bojovníka navíc za viníka

obvinil celé široširé okolí

Ať stalo se cokoli,

pravda je vždy dvojí

Ve své každý rány hojí

a jinou zkrátka neslyšíme!

Bývá hodně vratká

a jen důkazy přímé porazí sebevětší lež

Jenže než se z hlubin vynoří

kolik příkoří člověk musí snést?

I slovo čest pozvolna mizí ze slovníku

a desatero cizí všem ,,nahoře"

a ty ubohý poplatníku daní

plať v pokoře, klidně až do roztrhání!

***


Možná malé zamyšlení nad děním kolem
Ne nadarmo bylo lidem dáno Desatero přikázání ...

Být tak meluzínou

Takovou trochu jinou,

co do komínů

plných stínů

a černých sazí,

melodii jasu sází

Na to tiše a bez hlesu

zavát do lesů 

sesbírané světa boly

A tam všechny pevnou holí

hezky srovnat do roviny

Proto, až kvílení meluzíny

zaslechnete kolem dveří,

pozvěte ji třeba na večeři

A nic nenechte pod poklicí!

Co je horší, než problém spící?

8

Osm je i nekonečno

mých díků,

něžná (slečno?)

V nestřeženém okamžiku

vystoupila na výsluní

pravidelných čtenářů

Moc nevím o ní,

tak nakukuji do snářů,

kde hledám podle jména ...

Dahliacobra

Jistě krásná žena

plná dobra

Jen pro ni kvete jiřina,

co chtěl spálit první mráz

I ona dál do nebe se vypíná

Vítej tedy mezi nás ...

***

Z celého srdce vítám další něžnou dušičku.

Lenka

Ptám se vločkové víly

Proč mlhy zabělily

okolní přírodu?

K čemu na vodu

klade mráz skleněnou poklici?

Proč ulici

ozdobí sněhové hromady?

A proč všechny zahrady

ztrácejí života sílu?

Do dlaně odchytím vílu

v běloučkém krajkoví

Ještě dříve než odpoví

mění se na páru

Vše děje se po staru

od nepaměti

Životní koloběh

do jara přes zimu letí

Pro pána!

Když páni nahoře

prý myslí vše dobře,

přitahují opratě,

lidi staví do latě

a odmítají každý sten,

to právě lidským možnostem

zvoní hrana

Jsem tu a zítra nebudu

Slova obehraná

na desce osudu

Kořeny v zemi,

hlava v oblacích

Život samozřejmý

Pláč, smích,

povinnosti

Průboj i ostych

a přehršel bezmoci

Pro mocné prachem

jsou novodobí otroci,

s existenčním strachem

Do chvíle než vítr naděje

prach v duny

vichřicí navěje

A bezcenná zrníčka umí

mocným navzdory
pronikat do slabin,

zadřít motory!

Jen přeskočit vlastní stín ...


***

Ano, nejde donekonečna jen hrbit hřbet a šlapat na kole ...

Zaběleno

Sněhové vločky

pomalučky,

hravě v trávě

peřinu stelou

Krajinu celou

za chvíli

chladnými krajkami 

čistě zabílí

Pak slunce před námi

rozevře stříbřité pláně,

rozjasní pohledy dětských očí,

co odhodlaně a bez zábran do peří vkročí

Nekonečno

Jsem nahoře

Ty vraník vzepětí

Zrak padá do tváře

a nemám ponětí

kde vrchol nekonečna

Stojím na hoře

Nepatrný bod v oblacich,

co dívá se přes moře

U nohou led a sníh

Nad hlavou nekonečno

Dívám se na hoře

Na krupobití slz

Bude, bude zas dobře

až zableskne naděje skrz

nekonečno věčného života

Před spaním

Usnul den

ponořen

do černoty

Zas dělá drahoty!

Má mě vůbec ráda,

říká si,

když polibek na vlasy,

ramena vkládá

Nebo že by krásná paní

nezvládala  dobývání,

když stočená do klubíčka

se nechává hýčkat

až do roztoužení?

No jo, ženy!

Svádějí navenek,

přitom spousta myšlenek

krájí ze sousta milování

Proto musí páni

něhou odkrýt oponu

Pak teprve

v rozkvetlém záhonu,

po sté či poprvé,

se rozhoří
tisíce vůní

Spolu zas na moři,

 i v rajské tůni ...

Konečno

Ještě žiji

Ještě vnímám melodii
smazaných vět

Pár vteřin
a nebudu smět

Přesto věřím
v gesto milosti

Polostín
zrácí stud
i tempo dechu

Dmul tep hruď
bez oddechu
spoustu let

V ráji tmy
uhořet
prý se smí ...


***


Jen taková pocitovka, nic víc ...