Polibek bez záře

Už zase ze zvyku 
vložil mi do tváře políbení
Neví, že bez trylků
jaro není?
Je to stejné jako když
na apríla sněžná víla chladný plyš
položí do kraje

Polibek bez vášně
je vážně náznak podzimu
V ten moment celý svět
chce se hned položit do stínu
zoufání, že v plání
zima prostře zas
dlouhý vlas ledový

Nepovím proč slza stéká
po trávě natěšené
I ta nejdelší řeka
od pramene do moře míří
Ale řekněte sami, co po rytíři,
jenž plnou dlaní 
vřelé vášně rozdává?!

Dlaní, kterou po vyznání
lehce zamává: Někdy zavolám
a je ta tam ...
Raději bez záře
chci polibek na tváře
pravidelný
Polibek tvůj sladce věrný!

Nebe a dudy

 

Co existuje mezi nebem a zemí

těžko popsat se dá

Třeba dnes - zle je mi,

mračí se za okny příroda,

do tmy email náhle přistane

Řeknete si, nic záhadné

Jenže on neobsahuje směsi

zbytečných dat či foto

ze zahrad úchvatných,

nýbrž motto neznámé paní

Víra na rozhraní života - smrti!

Ve víře procitnutí nové

vládne slovem hlubokým

Rázem mizí stín

šlehajících proutků

Beznaděj v koutku

v ten ráz krčí svou sílu

Přes rej netopýrů

alespoň na chvíli

obavy ve vlnách rozptýlím

Bývalo líp

Co končí, co začíná,
když první šedina
vlije se do vlasů
a život chvatem sůl
sype po cestě
rozpáleného léta?

Tachometr na dvě stě,
z obrazů trčí silueta
dálnice - prudce se úží!
Za svitu měsíce
život skrze prsty protekl
Vše co dlužím mezi srůsty řinčí do ticha

Na okně řeřicha tiše voní
o tom jak ještě vloni
před večerem
prokvetlo jaro
ladným tělem
Stačilo tak málo ...

Dnes tma příští noci
o slunce tříští pocit
slzavého vzpomínání
Tolik pomníků
a nesplněných přání,
když sahá na kliku

Uzamknete všechny zámky,
zabedníte vrata,
přesto bez pozvánky vejde stáří
V závěsu mu zubatá přímo v tváří
kuje kosu kladivem
Je až s podivem, kam ten svět letí?

Tenkrát my byli děti,
když staříček říkali
hlasem roztřeseným:
,,Jsem už sice pomalý,
ale zato moc dobře vím,
do propasti žene se svět

Tolik běd ani muk
nikdy nebylo!
Tenkrát, když já byl kluk,
lepší, lepší se žilo ..."