Padá do stínu

 

Smutek podzimu

padá do stínů

všech zákoutí

Potěší, zarmoutí,

pro pěší

čeří louže

 

Ach, můj bože,

o rok jsme zas starší

- pokrok straší neučené

Na štěstí vše není černé, ba ani bílé

Vždyť tóny roztomilé

kreslí listy stromů

 

I bouřných hromů

čím dál méně

a teplo v ceně nejvyšší

stane se, když chlad nese

ze skříní kabáty

No a ty?

 

Smutek podzimu

házíš do stínu včerejška

Jaká škoda bylo by promeškat

zármutkem třeba jen jeden den

...

Pohled přes oceán

Padl splín až tam,

do rozervaných pavučin

Neutrhneš tulipán,

kde procitlo ráno,

a kolem vše rozedráno do morku kostí

Krokem hada, s lehkostí tanečnice

se do životů vkrádá

,,Irma", co víc a více  chce pustošit

Srdci hurikánů odjakživa schází cit,

stejně jako strategie bojových plánů

Vichr střemhlav bičuje koruny stromů,

střechy domů, nahlédne do příbytků,

ani suchou snítku neponechá náhodě,

když po vodě ukáže se dílo zkázy

Obraz přírody hřeje, ale i mrazí

 

 

***

(Jen málokoho ponechaly v klidu zprávy o řádění hurikánu, kterému dali jméno Irma ...)

Nejen prvorozenému

Noc co noc mám tě plnou hlavu
Noc co noc přes únavu
myšlenky šlehají ze všech stran 
Ze sklenky nekonečna bolest piji
a zcela zbytečně se ptám:

Osud bez příčiny sype ironii z divočiny možností,
či od kosti zbytek masa a spoustu vin
háže lidem pod nohy?
Jsme jen páže ubohý či sobě každý král?
Kdepak syn se mi zatoulal?

Ještě včera uzlíček bezmoci,
kterému nejen proroci věštili,
že za chvíli překoná sám sebe
Dokonce i tebe, mámo
Teď neznámo kam, šel

Z dětství zbytkový pel
třepe křídly srdečního svalu
Kosti zřídly a do obalu
čas tepá za vráskou vrásku
Vteřina velkolepá na posledním zmrazku klouže do stínu

V srdci modřinu i naději má každý kdo má rád
Je nekonečný prstoklad osudů!
Až jednou nebudu či na pokraji zhltne ho samota,
jistě zavzpomíná stejně jako všicci ...
(Taktéž mladá vína dozrávají ve vinici života)

Jsme svůj host

Musím,

říkáš si den co den

Pak husím pochodem

stejně jako ty, i on

kráčí v davu

Neslyšný amplion

přes únavu

chrlí staronovou muziku

do vyšlapaných chodníků

v sále světaběhu

 

Nostalgie podzimu

právě zbytkovou něhu

prostřela do rýmů

blikajících hvězd

Pro tebe holoto!

 

Jen proto, že ze všech cest

nejhezčí vždy první chodníček

mámou prošlapaný

Z ležatých osmiček

pronikají spamy do všeho bytí

 

Zdalipak kdo kdy chytí

do vlastní dlaně včerejší listí?

Ač stále na čekané,

přesto čas tříští minulost

Každý jsme i svůj host ...

Noční sprška

 
 

 

Zima mi je

- déšť za okny myje

včerejšek,

zatímco neplacený šek

mrazivě hledí

na náledí příštích kroků

 

Rozkvetlý trn v oku

přes srdce bodá

slůvko - škoda!

Škoda všech slunných dnů,

kdy ve stanu rozepnul

milování tam pod strání zralých třešní

 

Čas dnešní totiž do bytu

tupě vrací realitu

že s prací hned tak seknout se nedá

Leda až napřesrok,

až tvůj ladný bok rozvlní obilí ...

(Což bude za chvíli!)

 

Konečně

Vysušená do kořenů trav
letošní je louka
V ní přesmutný splav
poslední kapkou brouká zurčení slzí

Kéž, prosím, kéž déšť drzý
místo rosy zkosí
vyprahlou zem
objemem napité houby!

Vrzavé klouby právě hlásí,
že počasí čeká zlom
V dálce zvon naděje
se směje na budoucí košík hřibů

Vítr již do pohybu prohnul stromy
plné žloutnoucího listí,
zatímco blesky, hromy
cestu čistí vydatnému dešti

Mokrý je štít i vlasy rozcuchané,
když kapek pirueta
vášnivě hasí plamen
vyprahlého léta ...