Kopat kolem sebe není řešení

V bezmocné zlobě se dělají různé věci

Netočte se zády k rodině

Netočme se zády k rodině!

Žádná jízda s kamarády, 

pravda ve víně či mamon v penězích

nikomu nepřinesl pravé štěstí

Kdo hřích balí si do domu,

ten postává na rozcestí

sražen k prázdné zemi

V kůži telecí kdo bloumá nad věcí

a odmítá pravé ceny života,

tomu osud zamotá každý chybný krok

Všichni jich děláme bezpočet!

Jeden nad sebou hůl rozláme,

druhý plní čet slovní bouří,

zbytečná i hráz bobří!

 

Vždyť každé, byť sebevětší tele

čas mele
na starého býka!

Těžko se pak přes srdeční šrámy,

přetěžko se vzlyká

nad hrobem odstrčené mámy ...
 

 

Nenech oko dlouho slzet

Každý jsme zcela jiný
Jeden sází kopretiny,
zatímco druhý je rázně kosí
bez kapky rosy pod okem

Nikdo není prorokem
nad kolíbkou právě zrozeného času,
co neváhavě mění pusu
z úsměvu do zamračena

Život je směna plná chvatu k nezvládnutí
se spoustou vůní, chutí,
nečekaných zvratů
i šťastných záblesků

Vyjdeš na stezku,
dálnici máš před sebou!
I pod sluncem ruce zazebou,
když zářným dnem šlehne blesk

Pak stesk vezme tě do reje,
kde lidské pomeje
čpí do daleka
Jeden na zem kleká, jiný tasí meč

Pouhá řeč nikdy nestačí
a protože každý čin
odměněn po zásluze,
nenech oko dlouho slzet ...

Jakpak a jak pak?

Synu, jakpak se žije

v kůži zmije,

která si do bytu

nevpustí soucitu ni ždibek?

Před víc jak rokem mámě řek:

,,Je to tak, už nejsem darebák,

já změnil se z gruntu,"

a první puntu grófsky platil

Následně nablil

prapodivné pohádky

z čertovy zahrádky

- jedové rohy nad čelem

,,Syn ubohý," říkala matka

a chtěla být víc než přítelem

Vždyť k srdci vrátka

ještě dnes má dokořán ...

Jen sebe vnímá nenasytný chřtán,

co má se k dílu

- kde zmaří mu plány

tam dští síru, chudák uondaný

Matky necítí zášť

Pouze z mlhy plášť

od vlastních slzí

svírají v kruzích otevřené náruče

Nezdárný syn vpřed se žene

a rázně ptá se na účet:

,,Mámo, je mi známo

žes nebyla svatá, tak přijmi vzkaz a plať!"

Ach, kolikátá znovu a zas říká: ,,Ať,

horší by bylo, mrtvé svírat tělo v náruči!

Vždycky je naděje, že někdy dospěje
- život i jeho jednou poučí . . ."

Kyvadlem již osud kývá

Od nikam po nikam
ostošest unikám
před plevelem hvězd
Zplodit je tak snadné!

Nejedna zář pod zem spadne
Pak prázdná tvář
a díra zírá
na mateřský žal

Asi neví to!
Proto vzal
kopyto vola
do svalnatých dlaní

Můj synu, máma volá,
zatímco on na ni síru chrlí
Bolavá stojí pod kopulí
bez kříže

I na loupežného rytíře
čeká řeka
spravedlivá
Kyvadlem již osud kývá ...

Cožpak víc nedokáže?

Kráčí stezkou temnoty

Křik ptačí značí,

že on i ty

hodně sám

 

S vámi hurikán kácí lidi

Je k zbláznění,

že ač sraženi prachem metelic,

ostatní vidí víc než nos vlastní

 

Konečně sám zhasni

sebestřednou slepotu

čnějící v klapotu srdce z kamene

a přijmi ode mne lásku mateřskou

 

Tu, co jde stezkou prošlapanou

Možná trochu stranou,

ale vždy nadohled!

I suchý led občas klouže

 

Ach, můj bože,

vždyť byl tak nevinný!

Dnes trny a bodliny

kolem sebe háže

 

Opravdu víc nedokáže?

 

 



Mlha

 

Rozhozená přes temena hor

Jak neživý tvor plný sazí

se kol očí líně plazí až do úbočí

 přes vršky stromů i hroty skal

 

Na zdech domů

již vlhký kal plísním pasti líčí,

zatímco od jehličí slzné kapky

přes zahrádky vysílají SOS

 

Kéž už dnes zatoulané slunce vstane

a žhavý jeho vele plamen uhasí

mlžný chlad rosy nechtěné

A né, že ne!